V srdci Modřínového lesa, kde stromy měly jehlice jako zlaté nitky a vítr si zpíval mezi větvemi, žil skřítek Modřínek. Byl to dobrý duch lesa, který pečoval o stromy, hlídal čistotu potůčků a pomáhal zvířátkům, když byla v nesnázích. Každé ráno vstával s prvními slunečními paprsky a procházel se lesem, aby se ujistil, že je vše v pořádku.

Jenže v posledních dnech měl Modřínek plné ruce práce. Po lese se totiž začaly dít podivné věci – šišky mizely z větví dříve, než stačily dozrát, kůra stromů byla poškrábaná a v mechu se objevovaly neznámé červené skvrny. Modřínek měl podezření, že v tom mají prsty zlobivé mochomůrky Pindruše.

Pindruše nebyly obyčejné houby – byly to nezbedné a neposedné bytůstky, které rostly ve stínu modřínových stromů. Každý večer, když se les ponořil do tmy, vyskakovaly z mechu a rozpustile dováděly. Házely šišky po veverkách, zamotávaly liškám ocasy a barvily kořeny stromů na jasně červenou.

Jednoho večera se Modřínek rozhodl, že musí Pindruším jejich dovádění překazit. Připravil si kouzelný prášek ze sušených modřínových jehlic a vydal se k paloučku, kde mochomůrky obvykle řádily. Skrčil se za pařez a trpělivě čekal.

Brzy se z trávy začaly vynořovat malé červené hlavičky s bílými tečkami. Pindruše se rozesmály a začaly skákat po kořenech stromů. Některé dokonce vyhrabaly veverčí skrýš a rozházely oříšky po lese. Modřínek neváhal – foukl kouzelný prášek přímo mezi ně.

Najednou se Pindruše zarazily. Jejich nožičky ztěžkly a přestaly poskakovat. „Co se to děje?“ zapištěly zděšeně. Modřínek vykročil ze stínu a přísně se na ně podíval.

„Už bylo dost vaší neplechy!“ řekl přísně. „Les není hřiště pro vaše skopičiny! Stromy trpí, zvířátka se bojí a les přestává být klidným domovem.“

Pindruše se provinile podívaly na sebe a pak na rozkutálené oříšky a poškrábané stromy. „My jsme nechtěly škodit… jen jsme se nudily,“ špitla jedna z nich.

Modřínek se zamyslel. „Dobře,“ řekl nakonec, „ale pokud chcete dovádět, musíte to dělat tak, aby to nikomu neubližovalo.“

A tak se dohodli. Pindruše dostaly svůj vlastní koutek v lese – starý pařez na kraji Modřínového háje, kde si mohly hrát a dovádět bez toho, aby ničily stromy nebo rušily zvířátka. Od té doby už nikdy nerozbily žádné hnízdo ani nerozházely oříšky.

A Modřínový les? Ten byl opět plný harmonie a klidu, přesně tak, jak to má být.

Datováno: Nový věk / Čarorok: 1012 / Cyklus: Cyklus Světla / Čaroden: 11