Rok 1758 člověčenský. Hluboké hvozdy na pomezí hranic starého království ukrývají mnohá tajemství, ale žádné tak temné jako to, které obestírá jméno Cecílie von Lansdorf. Kroniky se jej bojí zaznamenat a starci v hostincích o něm mluví jen šeptem. Její jméno přežilo staletí jako ozvěna krutosti, která smrtí neskončila.

Narodila se v sychravém listopadu. Blesky trhaly noční oblohu, když se za zdmi Lansdorfského zámku ozval nelidský křik plný zoufalství a bolesti. Její matka zemřela při porodu, a novorozená Cecílie byla od prvního okamžiku označena za prokletou. Její otec, krutý generál s krví desítek padlých na rukou, ji nikdy nepřijal. Zavřel ji do severní věže, kam se nedostalo světlo ani smích. Dětství strávila mezi stíny. Sluhové se jí báli, říkali, že její pohled spaluje. Nikdy nemluvila, jen pozorovala. V noci k jejímu oknu přilétali havrani, kteří krákali slova, kterým rozuměla jen ona. Učila se číst z knih, které jiní pálili. Hladila hady, mluvila s netopýry. V temnotě nacházela útěchu.

Po smrti svého otce, který zemřel za podivných okolností, se stala vládkyní celého hrabství. Cecílie nikdy nemluvila o tom, co se stalo. Od toho dne sluhové umírali při nevysvětlitelných nehodách, děvečky mizely bez stopy. Lidé z vesnice přestali chodit blíž než na dohled od severní věže. Říkalo se, že ve sklepě zámku je hladomorna, odkud se každou noc ozývá zároveň smích a děsivý křik.

Jednoho rána ji nalezli mrtvou. Nikdo neví, jak zemřela. Její tělo bylo nalezeno na nádvoří jejího hrabství, obličej klidný, oči otevřené, jako by se dívala na něco, co ostatní neviděli. Tělo bylo pohřbeno v rodinné hrobce pod kaplí. Rakev byla obložena stříbrem, hrob vysvěcen sedmi kněžími. Přesto to nestačilo.

Dva dny po pohřbu se z hrobky v podvečer začaly ozývat podivné zvuky. Strážný, který hlídal hrobku před místními lapky, utekl do nedaleké hospody, kde všem sdělil, co právě zažil. Když vesničané druhého dne vstoupili do hrobky, spatřili prázdnou rakev.

Ještě téže noci byly v zámku slyšet zvuky, které nepatřily žádnému živému tvoru. Chrčení, lomcování dveřmi, křik, který umlkl tak náhle, až to rvalo srdce. A pak – ticho. Žádný služebný, který tu noc zůstal na zámku, nezůstal naživu.

Nebylo sporu, Cecílie se vrátila. Nespálená, neočištěná, bez duše. Mrtvá, ale kráčející. Oči měla kalné, kůži šedou, z úst visely cáry masa. Všichni, kdo jí stáli v cestě, byli pokousáni, roztrháni a přidáni do její nové armády. Zámek se stal chrámem smrti.

Někteří říkají, že při pohřbu pod šaty skryla zakázaný svitek, podle něhož vykonala rituál sebeoživení. Jiní věří, že sama byla pokrevně spojena s pradávnou linií nekromantů. Co je pravda, nikdo neví.

Ale jedno je jisté: Hraběnka z Lansdorfu nikdy neodešla. Její tělo nemá duši, její mysl nezná slitování. Kamkoli kráčí, zombie vstanou z hlíny a následují ji. Instinktivně, bez otázek, jako svou královnu.

A tak Zombie Hraběnka kráčí dál. Lesy ztichnou, když se blíží, psi vyjí, děti pláčou, lidé si zakrývají okna, zamykají dveře a modlí se.

A pokud ne… stanou se součástí její armády.

Datováno: Nový věk / Čarorok: 778 / Cyklus: Cyklus temnoty / Čaroden: 47