Podzimní noc nad opuštěným táborem byla těžká a dusivá. Na okraji louky dohoříval oheň, u něhož se choulily k sobě dvě postavy. Za ohništěm se černal lesík, jehož stromy se k sobě tiskly jako přihlížející svědkové. Tam, kde se stíny rozplývaly v neproniknutelné tmě, se skrýval hřbitov. Mezi náhrobky stála hrobka – stará, temná a čekající.

Aneta a Marek seděli u ohně, zabalení do vlhké deky, a vzpomínali. „Pořád nemůžu uvěřit, že je tábor prázdný,“ prolomila ticho Aneta a podívala se směrem dolů k táboru na překlopené lavice a opuštěné chatky. Marek přihodil poslední větvičku do ohně. „Jo… je divné tu být. V létě to bylo úplně jiné.“

V létě věřili, že to, co v noci viděli, byly jen táborové hry. Že stíny v lese byly převlečení vedoucí. Že smích, který slyšeli u hřbitova, byl jen dobře sehraný trik.Teď už si tak jistí nebyli.

Vítr se ani nehnul. Aneta si přitáhla deku blíž k tělu. Oheň slábl. Marek si stoupl a oprášil si dlaně.

„Dojdu pro dřevo, ať to tu neskomírá.“

 Aneta se uchechtla. „Jasně, a já tu zatím umřu zimou.“

„Neboj, budu zpátky za pár minut.“ Otočil se a vykročil na cestičku vedoucí do lesíka k samotné hrobce. Vstoupil mezi stromy… a zmizel v temnotě.

Oheň dohasínal. Aneta si s povzdechem třela paže, aby se zahřála. „Marku…“ zamumlala. „Kde sakra jsi?“ Podívala se směrem k lesíku. Cestička vedoucí do temného lesa byla jiná. Černější. Hlouběji do tmy, než kdy dřív. Pomalu se vydala za Markem. Pak se něco ve stínech stromů pohnulo. Ozvalo se zaškrábání. Dlouhé. Táhlé. Aneta zmrzla na místě.

Z hrobky vystoupilo něco, co ani zdaleka nepřipomínalo člověka. Vysoký, vyhublý, Kosti vyčnívaly pod popraskanou, scvrklou kůží. Oči rudě hořely v prázdné lebce.

Márvel, uvědomila si. Mezi jeho pařáty se houpalo něco zabláceného, promočeného… Markova bunda. Anetě se udělalo špatně a podlomila se jí kolena. Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Nešlo to. A pak se zem kolem ní otevřela.

Plazili se k ní tvorové beztvarí, s prázdnými ústy rozevřenými v němém výkřiku. Byli všude. Aneta chtěla utéct. Její tělo ji neposlouchalo. Pomalu si uvědomovala, že se stává stínem v jejich světě.

Márvel se usmál a z jeho úst vyšla podivná slova „Další jedna…“

A pak noc pohltila život.

Ráno byl tábor stále prázdný. Louka vypadala, jako by na ni dlouhé týdny nikdo nevstoupil. Z ohně zbyla jen malá hromádka popela. Na okraji cestičky do lesíka ležela promočená deka. Hrobka byla opuštěná a bez života.

A kolem ní…

hluboké rýhy ve vlhké hlíně. Jako kdyby se někdo snažil vyškrábat zpět. Ten den se už Aneta a Marek nevrátili domů.

Datováno: Nový věk / Čarorok: 1113 / Cyklus: Astrální cyklus / Čaroden: 25