Mlha se táhla ulicemi jako chladná chapadla, dusivá a nehybná. Noční vzduch byl tichý, až příliš tichý. Něco bylo špatně. Kuba kráčel domů z hokejového zápasu. Unavený, rozlámaný, nevědomý. s dobrým pocitem, jak fandil. Jeho tým vyhrál, ale radost se z něj pomalu vytrácela. Už když kráčel kolem rybníku parkem, měl zvláštní pocit. Jako by ho něco sledovalo. Kroky duněly tiše v mlze, ale ne jen jeho vlastní. Každým krokem měl pocit, že se něco přibližuje. Pak ho uviděl. Postava zahalená v cárech temnoty stála nehybně na protější straně ulice. těsně vedle kostela. Její pohled byl pevný, neuhýbal. Oči byly skryté pod kápí, ale Kuba věděl, že se na něj dívá. Poznal ho a o to víc se vylekal. Ten, kdo na něj hleděl, byl Osud. Jako vedoucí tábora se s ním setkal při jednom z mnohých dobrodružství. Nebylo to jen vyprávění u ohně, nebyla to jen legenda. Tehdy zahlédl v lesní mlze temnou postavu, která na něj upřela svůj neviditelný pohled. Toho dne se jeho srdce sevřelo strachem, ale nikdy nevěřil, že by ho ten okamžik mohl dohnat. Až do teď. Tehdy se smál, ale teď? Teď stál tváří v tvář své noční můře.

Osud na něj ukázal. V tu chvíli věděl, že jeho dny jsou sečteny. Bylo rozhodnuto. Kuba věděl, že smrt přichází. Měl pocit, jako by se sám stal kořistí, lapenou v neviditelné síti osudu. Srdce mu bušilo jako zvon, dech se zrychloval a nohy ho nesly dál a dál temnými ulicemi. Pak něco spatřil. Dvě oči, rudě zářící v temnotě, a mezi nimi krvavé zuby, zkřivené v groteskním úsměvu. Nedokázal pochopit, jak si ho našel i ve světě člověka, jak mohl proniknout až sem. Přišel se pomstít za to, že mu vzal to nejcenější. Smrt za smrt.

Kuba se pokusil znovu zrychlit, ale v tom ucítil ostrou bolest, která mu projela tělem jako ledová čepel. Svět se zatočil a on padl na kolena. Dech se mu zadrhl v hrdle. Zvedl hlavu a pokusil se znovu vstát, ale jeho tělo ho zradilo. Temnota se kolem něj zavírala. Osud, který to vše sledoval z povzdálí se otočil a zmizel v mlze. Z ní však vystoupila další postava. Jeden z bratrů smrti, Smrtihlav. Vysoký, nelítostný a svírající ve svých kostnatých pařátech kosu vykonavatelku, která se natahovala pro to, co jí náleželo. Kuba chtěl vykřiknout, ale hlas ho zradil. Hleděl na něj, na svou vlastní smrt, na svůj konec. Osud rozhodl.

Ráno bylo město stejné jako vždy. Jen jedno prázdné místo na tribuně stadionu, kde kdysi stával a fandil. Ale už nikdy nezvedne ruce v oslavném gestu z toho místa. Už nikdy.

... někde jinde ...

Kuba otevřel oči, ale místo světla ho obklopila nekonečná temnota. Ledový chlad se mu zakousl do těla, ale necítil ho jako dřív. Necítil téměř nic. Stál na tribuně svého milovaného Brodského stadionu, ale nebylo to místo, jak ho znal. Led pod ním byl černý, puklinami v něm prosakovala hnilobná mlha, která se plazila mezi rozbitými mantinely. Tribuny byly plné postav – znetvořených, prázdných, nehybných. Jejich oči neživě zářily do tmy, jejich těla byla roztrhaná a zetlelá, ale přesto se pohybovala. A pak si uvědomil tu nejděsivější pravdu. Byl jedním z nich. Podíval se na své ruce. Šedá, popraskaná kůže. Nehty černé a zkažené. Cítil hlad. Nevysvětlitelný, strašlivý hlad. Otočil k tribuně a vydal první skřek. Nikdy už nebude fandit. Už nikdy nebude člověk.

Zvuk sirény prolomil ticho. Čas zápasu byl zahájen. Nebyla to ale hra. Byl to lov s jediným pravidlem - roztrhej a pozři nabo budeš roztrhán a pozřen. Od toho okamžiku se den co den probouzel na stejném místě a prožíval svůj lov stále dokola a dokola, bez ohledu na to, jak dopadl lov předchozí.

Zvuk sirény prolomil ticho ...

Pozn.: Tato povídka odhaluje osud jednoho z našich nejmenovaných vedoucích. Jestli jej naplní nebo ne, rozhodnou jeho činy v nedaleké budoucnosti v jedné konkrétní chvíli. Nechť je toto návod pro něj, jak změnit svůj osud.

Datováno: Nový věk / Čarorok: 1119 / Cyklus: Cyklus temnoty / Čaroden: 17