Nedaleko městečka Počátky se na rozlehlých pozemcích, obklopena lesy, nacházela klášterní nemocnice. Její minulost byla velmi ponurá. Chodby byly plné bolesti, krve a tichých vzdechů umírajících. Před více jak čtyřmi staletími zde sloužila jako řeholní sestra mladá žena jménem Ágnes. Její pohled byl chladný a nesl v sobě závan krutosti.

Ágnes si libovala v mučení svých pacientů. Když měla noční službu, chodby byly naplněné strachem a bolestí. S oblibou natahovala čas při převazech ran, používala hrubé obvazy a rány nechávala bez dezinfekce, aby se zanítily. Žádné jemné ruce, ale tvrdé a bezcitné pohyby, které způsobovaly pacientům další zranění.

Každou noc, kdy se ostatní řeholnice odebrali ke spánku, Ágnes záměrně budila pacienty bolestivým škubnutím za obvazy se záminkou, že potřebuje zkontrolovat jejich stav. Ráda sledovala, jak se jejich tváře kroutí bolestí a jak jim z očí vytéká slza za slzou.

„Bolest je jen důkazem, že jste naživu,“ říkávala s krutým úsměvem, zatímco pevněji utahovala obvazy tak, aby to způsobilo co největší bolest.

Byla známá tím, že pacientům podávala příliš vysoké dávky léků, což jim způsobovalo halucinace a záchvaty, které s ledovým klidem pozorovala. Když někdo prosil o pomoc, Ágnes si sedla vedle jeho lůžka a tichým hlasem mu šeptala příběhy o tom, jak je smrt vysvobozením. „Příště se uvidíme v té největší temnotě,“ pronesla jednou ke starému pacientovi, který zemřel s hrůzou v očích. Záhadná úmrtí během jejích nočních služeb vzbuzovala podezření, že žena má zalíbení v trýznění a bolesti.

Po sérii dalších nevysvětlitelných umrtí byla z nemocnice vyhnána. Neměla kam jít. Zmizela v temnotě lesa, který obklopoval klášter. Noc, co noc se vracela ke zdem nemocnice, aby zaslechla sténání umírajících. Jediné to jí totiž dávalo smysl a činilo šťastnou.

 Jedné noci, když měsíční světlo zahalilo les, se Ágnes setkala s neznámou bytostí. Tvor zahalený v plášti se vynořil z ničeho nic z temnoty a jeho oči planuly krvavou září. Byl to velmi starý upír, který prahnul po duši plné temnoty.

„Cítím tvé zlé srdce,“ pronesl. „Chceš moc nad životem i smrtí. Dovol mi, abych tě obdařil darem věčného hladu.“

Ágnes neuhnula pohledem, ani když se upír přiblížil. V její duši už nebylo místo pro strach. Bez jediného zaváhání souhlasila. Upír zanořil své tesáky do jejího krku. Bolest byla příšerná, ale trvala jen kratičkou chvíli. Pak se Ágnesina duše propadla do temnoty, z jejích očí vyzařoval hlad a čistá krutost. Té noci se vrátila do své nemocnice, aby se pomstila.

Po své proměně se stala jednou z nejobávanějších upírek, kterou kdy měsíční světlo spatřilo. Byla šílená, nelítostná a její krvavý hlad neznal hranic. Její oběti mizely z vesnic a strach se šířil jako mor. Lépe bylo zamknout dveře, když se měsíc schoval za mraky, neboť Ágnes lovila nejčastěji v noci beze svědků. Lidé o ní začali mluvit jako o noční můře, upírce, která se neštítí ničeho. Stávala se přízrakem, jehož jméno se vědomě neříkalo nahlas. Dnes známá pod jménem Krvežíznivka Ágnes se skrývala v opuštěných ruinách klášterní nemocnice, kde kdysi působila jako sestra. Kdykoliv měsíční světlo padlo na její bledou tvář, bylo vidět krvavé rty a černé, bezedné oči, ve kterých se odrážela touha po bolesti.

Datováno: Nový věk / Čarorok: 646 / Cyklus: Cyklus Vzkříšení / Čaroden: 1